Za pověstmi Českého ráje Vybrali jsme pro Vás na ukázku jen 3 povídky, ale za to jsou nejzajímavější... O vodníkovi Na jih od Jičína, mezi Dětenicemi a Kopidlnem se lesknou rybníky. Lemují je rákosy, v modrých hladinách se odrážejí paprsky slunce. Tam někde mezi rybami a pulci žije vodník Čeperka. A právě o něm a jeho podvodním království se vypráví tato pověst. Každé ráno se Čeperka probudil a šel zjistit, jak se jeho přátelům daří! “Dobré ráno,” ozývalo se ve vodní říši. To všechny ryby a vážky zdravily hodného vodníka. Čeperka měl pod svou ochranou také jeřáby, ledňáčky, motáky-pochopy a další ptačí kamarády. Spousta z nich žila v rákosí a stavěla si útulná hnízda, někteří létali nad rybníkem a vzhlíželi se v něm jako v zrcadle. Všechno bylo ten den v pořádku. Čeperka se usmíval. Voda se leskla čistotou, ani jedno smítko na hladině neplavalo. Písek na dně rybníka byl hladký, sypký, přesně takový, jaký má být. A tak Čeperka nemeškal a vylezl na svoji oblíbenou vrbu, aby si upravil svoje pentličky a spočítal knoflíky na fráčku, ze kterého stále padaly kapky vody. “ To je dneska krásně,” usmál se, když spatřil nebe bez mráčku a zářící sluníčko. Vážky mu poletovaly kolem hlavy a Čeperka se pustil do prohlížení svých pentliček:” Žlutá je od mlynáře, že jsem mu znovu roztočil v podobě čeledína mlýnské kolo. Modrá, ta je od sedláka, že jsem mu jako černý kůň pomohl zorat pole, a červená,” Čeperka se zasnil,” ta je od Mařenky, že jsem jí našel milého Michala.” Všechno dobro vodník konal vždy v různých převlecích, nechtěl, aby ho lidé poznali. Vtom se hladina zčeřila a Čeperka uslyšel křik vesnických kluků. “ Co ti tady chtějí?” lekl se a skočil do vody, aby mohl sledovat, proč se kluci vypravili k rybníku. Uviděl, jak čtyři neodvážnější chlapci sedí v loďce a odrážejí se od břehu. “ Pepíku, snad si ptáky v rákosí prohlédneme zblízka! A možná tam budou mít vajíčka! ” vykřikl klučina v modré čepici. “ To by v tom byl čert, aby se to nepodařilo,” souhlasil ten pihovatý. Čeperka se tiše usmál:” Čert v tom nebude, ale vodník ano! Přece mi nebudete plašit ryby a ptáky! A vajíček se vám zachtělo?” Nemeškal ani chvilku a rychle odplul do rákosí, aby ptáky varoval. Jakmile je Čeperka na hrozící nebezpečí upozornil, posadily se labutě na svá hnízda a ostatní ptáci se je snažili křikem nad rybníkem chránit. Snad je nenajdou! Čeperka se rozhodl, že klukům jejich troufalost nedaruje! Nadechl se a mohutným výdechem rozvlnil vodu v rybníce. Po hladině začaly tancovat veliké vlny. Tu jedna z vln se přehoupla přes okraj loďky, div ji nepřevrhla. “ Kluci, co se děje?” “ Nevím, rychle na břeh!” Čeperka nebyl zlý, chtěl chlapce jenom postrašit, aby si pamatovali, že ptáci musí na rybníce zůstat, že bez nich by rybníky nebyly rybníky. Připlaval k loďce a nenápadně do ni foukal, aby přistála u břehu. Kluci se nestačili divit. Nepádlovali, a přesto jejich loďka plula. Vytáhli loď a posadili se do trávy. “ Co to bylo? Taky to slyšíte?” zeptal se ten nejstarší! “ Slyšíme!” Údolím se nesl táhlý šepot, snad ozvěna:” Pamatujte si, vajíčka nezískáte a ptáky plašit nebudete, nikdy!” Kluci se usušili na sluníčku a vrátili se do vesnice. O svém dobrodružství nikomu nevyprávěli, vždyť by se jim lidé smáli! Čeperka se posadil na vrbu a pustil se do počítání knoflíků na fráčku. Hladina se uklidnila, labutě vyplavaly na modrou hladinu a nezapomněly Čeperkovi poděkovat. Jeřáby a ledňáčci začali zpívat ptačí písničku. To bylo radosti! Od té doby se nikdo z chlapců neodvážil jenom pomyslet, že by vodním přátelům nějak ublížil. Děti se v rybníce každé léto koupaly a Čeperka seděl na vrbě, leštil své botky a usmíval nad jejich radostí. Když půjdete kolem těchto rybníků, nebojte se, vodník Čeperka neublíží, když lidé nebudou ubližovat jemu a jeho vodním přátelům! A jestli ho potkáte, pozdravte ho, bude rád. O hadí studánce Lidé, kteří bydleli blízko Humprechtu, přesně tam, kde vedla široká prašná cesta na hrad Kost, chodívali velmi často k studánce. Studánka byla průzračná, voda se v ní jenom blyštěla, člověk viděl skoro až na samé dno. Ale nikdo nikdy z této Hadí studánky poblíž humprechtské obory vodu nenabral, nikdo nikdy se ze studánky nenapil. Nechtěli, aby se na hladině usadil prach, hlídali její modrou krásu. A proč tomu tak bylo? O Hadí studánce se totiž vypráví tato pověst. Kdysi dávno žila na Humprechtu mladá zámecká paní Eliška se svým malým synkem Petříkem. Její muž, Petříkův otec, zahynul boji a zanechal manželce spoustu bohatství. Petřík byl ještě malý, často si hrával s dětmi z podzámčí. Přátelil se se sedlákem, ševcem i bylinářkou. Maminka mu často vyprávěla příběhy o statečném vojákovi, ve kterém Petřík nacházel podoby svého otce. “ Maminko, vždyť nejsme sami, podívej, dole jsou chaloupky, tam žije spousta dobrých lidí,” smál se Petřík. Maminka ho vždycky jemně pohladila po vlasech:” Nejsme sami, máme jeden druhého.” Celý kraj věděl, že Petříkovi patří celé panství, ale že on může vládnout až v době, kdy dospěje. Zatím se o vládu v celém kraji spravedlivě starala jeho matka Eliška. Žilo se jim velmi dobře. Jednoho dne hrad navštívili příbuzní zesnulého tatínka. Eliška je královsky přivítala. Když však z jejich řečí zjistila, že touží jenom po bohatství a majetku, dostala strach. “ Pojď, Petříku, musíme osvobodit náš kraj od nespravedlnosti, kterou by tu mohli nepřátelé spáchat,” rozhodla se Eliška. Vzala Petříka za ruku a přikázala kočím, aby zapřáhli koně. Na vůz společnými silami naložili všechny truhly plné pokladů. “ Kam jedeme, maminko?,” ptal se Petřík. “ Neboj se Petříku. Víš, kde není bohatství, není ani závist.” Koně se dali do klusu a zastavili až u humprechtské obory. Petřík seskočil z vozu a uviděl blankytně modrou studánku jako zrcadlo, ve které se odrážely paprsky zlatého poledního slunce. To byla nádhera! Snad krásnější než všechno zlato a stříbro. Maminka nanosila ke studánce všechny cennosti a postupně je pokládala na hladinu studánky. Mince, náramky a korále mizely pod vodou. Nelitovala bohatství, vždyť hluboká studánka je pro lesklé předměty tou nejlepší skrýší. Jakmile i Petříkova korunka zmizela ve studánce, Eliška se usmála:” Tady, Petříku, vždycky najdeš poklad.” Společně se vrátili na Humprecht. “ Kam zmizeli naši milí hostě?” zeptala se maminka kuchařky. “ Prohledali celý zámek a když neobjevili ani jeden lesklý peníz, odjeli tak rychle, jak jenom přijeli.” Eliška se usmála a Petřík pochopil, že maminka zachránila jeho i celý kraj. Petřík vyrostl v muže, který potom na humprechtském zámku vládl moudře a spravedlivě. Poklad ve studánce nikdy nepotřeboval, místo bohatství v truhlicích si vystačil s laskavostí a dobrým srdcem, které rozdával všem lidem. A studánka? U té se prý každý slunečný den vyhřívá had s korunkou a střeží její poklady. Až jednou přijde moudrý a spravedlivý člověk, který své bohatství nosí v srdci a ne v kapse, položí mu had korunku k nohám, získá poklad ukrytý pod sypkým pískem a stane se novým spravedlivým vládcem kraje. Až půjdete někdy kolem, určitě se běžte na modrou studánku podívat. A když si lehnete na hebkou trávu, bude vám studánka vyprávět příběh Elišky a jejího synka Petříka. O Troskách Snad nejznámější dominantou Českého ráje jsou Trosky. Jejich čedičové věže střeží lesy, rybníky a údolí krajiny. Každému návštěvníkovi se při výstupu na každou z nich naskytne výhled do všech koutů naší země. Ta východní a vyšší se jmenuje Panna a ta západní a nižší byla nazvána Babou. A právě o vzniku těchto dvou tajuplných jmen se v kraji vypráví tato pověst. Hrad Trosky získal pán z Bergova, který se snažil z Trosek vybudovat proslulé sídlo všech pánů a knížat. Jeho snaha však jednoho dne musela být přerušena. Ten den si nechal zavolat svou matku Marii a dceru Karolínu:” Musím odjet na delší dobu do vzdáleného kraje. Slibte mi, že tu budete spravovat Trosky tak dobře jako já!” “ Ano synu, vždyť víš, jak spravedlivě a moudře jsem panovala před lety,” potvrdila jeho přání Marie. “ Ano tatínku, slibuji. A vrať se nám brzy zpátky domů,” usmála se Karolína. Pán z Bergova opravdu odjel. Obě ženy několik prvních měsíců plnily jeho rozkazy pečlivě a zodpovědně, kraj jenom vzkvétal a na Trosky často zavítala známá knížata. Dostalo se jim opravdového královského přijetí. Jenže vláda se jak Marii, tak i Karolíně velmi zalíbila. “ Proč bych nevládla sama?” ptala se sama sebe Karolína, když se ráno vzhlížela v zrcadle,”krásná jsem, určitě si mě nějaký mladý muž vezme za ženu a potom budeme spravovat hrad společně. Marii nebudeme potřebovat.” Ve stejné chvíli pročítala Marie kroniky, když v tom ji napadlo:” Karolína je nezkušená vladařka. A co když přijde mladý pán a bude si ji chtít vzít? Určitě tak ztratím svou vládu! To já ale nedovolím!” Ten den se obě ženy pohádaly o to, kdo bude zastupovat pána z Bergova. “ Já jsem mladší a krásnější! Jsem jeho dcera a mám na Trosky větší právo!” křičela Karolína. “ A já jsem starší a chytřejší! Je to můj syn, a proto si zasloužím vládu já,” odporovala Marie. Každá obsadila jednu z věží hradu. Marie se usídlila v té silnější a menší, Karolína v té vyšší a užší. Nevycházely ven, pouze z malých okýnek na sebe dennodenně pokřikovaly, haštěřily se a láteřily na celý svět! Kraj kolem Trosek rychle chudl. O vládu se obě ženy pouze hádaly, ale opravdového vladaře lidé z podtroseckého údolí navždy ztratili. Málokdo navštívil kdysi známý hrad, málokdo se jenom přiblížil k oběma věžím. A když se do lesa pod Troskami vypravili vesničané na borůvky a maliny, slyšeli pouze neustálé hádky Marie a Karolíny. “ Já budu vládnout!” “ Ne, můj je hrad! Já tu zůstanu!” “ Ty? Já se vdám, vždyť Troskám musí vládnout mužská ruka!” Pán z Bergova o ničem nevěděl, zůstal v cizině. Nikdy se nevrátil, aby vztah své matky a dcery urovnal. Sloužící utíkali z hradu, ptáci přestali kroužit na věžemi, slunce nesvítilo ani do jedné komory obou hříšnic. Za nějaký čas hrůzný křik a hádky ustaly. Jeden chasník se rozhodl vypravit na věže. Vešel do té silnější a nenašel nikoho, jen okno otevřené dokořán. A ani v té užší nespatřil mladičkou Karolínu, jak očekával. Kam obě zmizely? To dodnes nikdo nezjistil. Lidé se vrátili do kraje a společně s nimi přišlo štěstí a přátelství. Společnými silami začali znovu Podtrosecko zvelebovat. Nakonec obě věže Trosek pojmenovali - tu širší podle staré Marie Babou a tu vyšší podle mladé Karolíny Pannou. Ještě dnes je někdy možné zaslechnout za deštivých a bouřlivých nocí ženské hlasy v podobě meluzíny, honící se s větrem mezi zbytky věží bývalého hradu. Až přijdete navštívit hrad Trosky a vystoupáte na jednu z čedičových věží, rozhlédněte se do dáli. Jako na dlani kolem sebe spatříte krásnou krajinu, právem zvanou Český ráj. Ještě existují pověsti : O Pelíškovi O Obrovi z Drábských světniček O mladoboleslavském postilionovi Jak vznikl Zebín Kdo naučil Turnováky brousit drahé kameny Jak vznikl rubín O Hrubé Skále a Černém rytíři O Drábovně O bílé paní |
Fiktivní Cestovní Kancelář |
PEPA — Pecha, Parýzek |
Made by Drobek and Simonka optimalizováno pro 1024x768 |