BELGIE & LUCEMBURSKO V PĚTI DNECH
2. – 6. dubna 2006
Kolem půl páté hodiny odpolední se začali scházet studenti ze druhého a třetího ročníku u Hotelové školy v Poděbradech.
Když jsem dorazila, většina účastníků zájezdu již postávala u hotelu Junior. Všichni se nervózně střídali na toaletě, kontrolovali si pasy a peníze.
Přijel modrý autobus Jiráček, kde nás čekala skupina žáků z Gymnázia v Chrudimi. Naložili jsme zavazadla a zabrali si co nejlepší místa. Sotvaže jsme dosedli, ozval se mikrofon. Pan Krušina z Chrudimi, náš budoucí průvodce, nám představil řidiče, Frantu a Vláďu. Bylo nám oznámeno, že jsme v nově nastříkaném autobuse vysoké kvality.
Trasa vedla přes hraniční přechod Rozvadov, Lucembursko až do belgického Bruselu.
V noci jsme se pokoušeli spát. Vyměnili jsme snad tisíce poloh. Někdo to vzdal, zíral z okna a tiše záviděl ostatním spáčům. Přejeli jsme hranice bez pozastavení. Pouštěl se film Tootsie, který dokázal na pár chvil uspat i mě po litru kávy.
Zdravotní zastávky se konaly po 3-4 hodinách. Řidiči prodávali nápoje, my jsme okupovali benzinovou pumpu, cizí spolucestující kouřili (což nás jako žáky prestižní školy ani nenapadlo). Naše skupinka se odtrhla od polospících ostatních a dala si rozcvičku. Třikrát kolem dokola pumpy se dřepy nás spolehlivě probudilo. Půl hodiny jsem pak kašlala ze studeného vzduchu. V zahraničí se začalo platit za toalety. My, dobrodružné dívky z HŠ, jsme se rozprchly do blízkého křoví.
K ránu jsme dorazili do Bruselu, hlavního města Belgie. První fotky jsme pořídili u Atomia, prošli jsme se v parku a jelo se do parlamentu. Měli jsme tam přijet na devátou hodinu. Řidič nám dopřál velký okruh po centru. Někdy i několikrát jsme projeli ta samá náměstí a ulice. Když nám došlo, že to asi nepatří k plánu cesty, začali jsme odpočítávat zpožděné minuty. Po hodince jsme vpadli do evropského parlamentu. Čekala nás důkladná kontrola; detektor kovu a rentgen batohu. Kulomety jsme naštěstí nechali doma, takže jsme obstáli. Ujala se nás slovenská zástupkyně pro turisty. Prozkoušela nás ze znalostí EU. Jelikož jsme všichni dávali důkladný pozor při hodinách občanské nauky, koukala z toho pro nás dvě trička s logem. Zvěčnili jsme si několikrát zasedací místnost a vydali se do víru města, které křižovali běžci. Pořádně se rozpršelo. Obdivovali jsme katedrálu St. Michel. První rozchod se konal v obchodní pasáži Corné Port Royal. Mlsně jsme postávali před vitrínami s pravou belgickou čokoládou a luxusními podniky. Někteří zoufale hledali toaletu, což nás provázelo celým zájezdem.
Pan Krušina, velice energický muž, jež chtěl stihnout vše v rekordním čase, vždy pelášil v čele skupiny. Někdy jsme ani nepostřehli, že už máme být někde jinde.
Doběhli jsme na Grand Place (Grote Markt). Stály zde cechovní domy, mnoho barokních budov, jedna s malbami Manneken – Pis v oblečcích darovaných králem. Čurající panáček vykonával svou potřebu hned vedle v ulici. Ještě jsme si sáhli pro štěstí na ležící zlatou sochu a vydali se opět k Atomiu. Koule této zvláštní stavby omotávala lana horolezců. Vevnitř nás přivítala nikdy nekončící fronta. S lístkem jsme dostali čokoládové vajíčko, což nám trochu zlepšilo náladu. Vyjeli jsme do horní koule výtahem. Naskytl se nám pohled na Brusel. Viděli jsme i muzeum miniatur (z výšky). V ostatních místnostech bylo video a historické poznámky ke stavbě. Následoval hodinový rozchod v parku. Zimomřivá část z nás zalezla do autobusu, měli jsme dost sychravého dne. V sedm večer jsme nastartovali a vyrazili směr ubytování v Gent.
Hotel formule 1 zvenku vypadal obyčejně. Byl menší a vybavený vším automatickým. Do pokojů po třech se vstupovalo na kód, WC a sprcha se samo čistilo. Když jsme chtěli vejít, museli jsme počkat na zelené světýlko jako u semaforu. Trvalo to celkem dlouho, a tak se zejména ráno tvořily fronty. Všechny pokoje měly dostatek komfortu. Palanda, manželská postel, rohové umyvadlo, stolek, židle, skříňka a televize. Vybalili jsme si a sledovali francouzské filmy až do padnutí.
Ráno byl nástup v 8:30 hodin v autobusu. Jelo se do Antverp. Bylo celkem hezké počasí. Vystoupili jsme v přístavu, kde vál uragán od moře. Shlédli jsme sošku Enšpígla, hrad, dále jsme šli na náměstí se sochou, ke které se váže pověst o utrhnuté ruce obra, zobrazené na soše uprostřed. Poté jsme navštívili kostel. Prolétli jsme bulváry a zdrželi se v Rubensově domě a zahradě. Kolem historického nádraží jsme prošli k muzeu diamantů, které bylo ovšem nečekaně zavřené. Smůla!
Dále následovalo město Bruggy. Opět jsme viděli naše kamarády kostely, vše v běhu. Následoval rozchod na nákupní zóně. Holky se uspokojily nákupy, takže jim trochu splaskly tváře. Kluci módě nepodlehli, a tak se rozhodli nakrmit holuby na náměstí. Ještě jsme prosvištěli kolem domů, kde bydlí jeptišky. Porušili jsme zákaz focení, ale nebyli jsme jediní. Vedle tučného nápisu TICHO pracoval bagr na zvelebení silnice. Chudáci jeptišky!
Poslední zastávkou byly přímořské lázně Ostende, kde byl jen rozchod. Rozeběhli jsme se do ulic na vlastní pěst, ale zjistili jsme, že se všude právě zavírá. Tak jsme pokračovali na pláž a do přístavu, kde jsme mohli vidět surfaře, parníky a místní i turisty na šlapacích strojích. Cestou zpět jsme pozorovali větrné mlýny.
V noci jsme se opět na manželské posteli přetahovali o jednu přikrývku. Ráno jsme vše sbalili a vydali se směr Waterloo. Cesta byla dlouhá, vedla přes krásný belgický venkov. Prozkoumali jsme muzeum, shlédli video a vykoupili suvenýry. Průvodce byl nervózní, že neuvidíme začátek filmu, ale my, jakožto prestižní škola jsme samozřejmě vše stihli. Nejvíc se mi líbil malý model zemí ve válce, barevné a zvukové prvky, které video doprovázely. Teď už zbývalo jen vydrápat se vzhůru na vršek s pomníkem lva. 224 schodů. Kluci si hráli na hrdiny a vybíhali, což je v polovině přešlo, když se málem zadávili ledovým vzduchem. Dále jsme, naladěni historicky, spěchali do Bastogne. Opět nás čekalo museum a film o válce, tentokrát nejen o dvou slovech. Žáci se poněkud zmateni sprchou jazyků vyrojili ven. Několik se jich prostřídalo na tanku. Navštívili jsme památník, kde byly jmenovány státy USA.
Poslední možnost nákupu proběhla k večeru ve městě. Nám, holkám, to nějak nestačilo a dobíhaly jsme autobus. Cestou jsme předběhly i našeho průvodce.
A teď už nás čekal jen Lucemburk. Zbytky hranic jsme projeli bez zastávky. Prošli jsme město. Katedrála Notre Dame byla zavřená, a tak jsme pozorovali stavby na dně údolí ze všech úhlů. Shlédli jsme památník po I. světové válce a věčný oheň. Vystoupili jsme na vyhlídku, kde jsme se dozvěděli, jak Schumann přispěl k založení EU. Únava se dala znát. „Žádný rozchod!“ znělo davem. Ozvalo se několik věčných protestantů, ale nakonec jsme byli všichni rádi. Pro zahnání nudy jsme si pustili Denyho parťáky I. Noc se přehoupla a opět jsme stanuli bez újmy a ve zdraví v Poděbradech.
Poznávací zájezd se mi líbil, ačkoli v lepším a teplejším počasí by se mi lépe poznávalo. Měli jsme nejprve přijet odpoledne ve čtvrtek, ale pořád jsme tak pospíchali, až jsme přijeli ráno. S ubytováním jsem byla velice spokojená. Řidiči autobusu byli ochotní, beze slova výčitky trpělivě zalévali naši instantní stravu. Zdravotní zastávky byly také časté, takže nemám, co bych vytkla a vřele doporučuji zejména milovníkům církevních staveb.