Stáž ve Francii

29. června 2009 jsem s Alčou, třemi studentkami VOŠ a se smíšenými pocity nastoupila do autobusu, který směřoval do francouzského města Chambéry.

První osoba, která na nás promluvila tím jazykem, kterému se říká francouzština, byl jistý David. Musím se přiznat, že jsem mu rozuměla jen bon jour a Restoleil. Byl to docela šok. Měl nás odvézt na naše budoucí pracoviště, ale značky podél cest ukazovaly, že jedeme opačným směrem. Chlapík se s námi pokoušel bavit, ale marně. Vůbec jsme mu nerozuměly. Po dlouhé cestě autem se před námi objevila značka Les Coches. To bylo pracoviště Ivy, která s námi jela v autě. Šly jsme jakousi tmavou chodbou, nevěděly kam. Došly jsme do bytečku, kde nás s milým překvapením z obou stran přivítali Slováci. Slovenka Mirka uměla perfektně francouzsky, takže jen díky ní jsme se dozvěděly, že tu s Alčou budeme spát a zítra ráno pro nás přijede Patrick a snad se dostaneme do našeho Val Thorens. Druhý den jsme opravdu přijely k restauraci La Grange, ve které jsme následující dva měsíce pracovaly.

Hned jsme dostaly úkol - s jednou špachtlí a jedním hadříkem umýt nepředstavitelně mastnou vrstvu čehosi ze stolu, na kterém stál původně konvektomat. Vůbec nám to nešlo. Potřebovaly jsme alespoň vodu, drátěnku a mycí prostředky, ale neuměly jsme si o to říct... Nakonec nám to asi po půl hodině dali sami a následující dva dny jsme uklízeli celou restauraci a připravovali na příchod hostů. Sezóna totiž začínala až 4. července. Od té doby jsme pracovaly každý večer na večeřích a každý druhý den na obědech. První jeden nebo dva týdny jsem připravovala jen nápoje. Připadlo mi, že každý věděl, co má dělat a fungovala tu určitá organizace práce. Jenže asi v druhé polovině prvního měsíce se to nějak zlomilo - nastoupila nová posila a způsob obsluhy se poněkud změnil a nastaly neshody. Prý vůbec nepracujeme, věčně nás hledají a co nám řeknou, to neuděláme... Byly to krušné chvíle. Do práce jsme chodily s obavami, co zase uděláme špatně.

Začátkem druhého měsíce přišel nový manažer restaurace a s ním i "svěží vzduch" do naší dusné atmosféry. Už druhý týden v červenci nastal další zlom a do práce jsme začaly chodit bez obav z toho, že budeme s kolegyněmi "válčit".

A teď k našim pracovním povinnostem: Na večeře jsme chodily od šesti hodin večer a o půlnoci jsme byly většinou už na pokoji a na obědech jsme pracovaly každý druhý den od deseti ráno nejdéle do tří.

V podstatě jsme dělaly všechno. Ze začátku jsme jen připravovaly nápoje, debarasovaly a instalovaly přístroje na savojské speciality. Postupem času jsme na obědech objednávaly nápoje a dezerty a později i hlavní jídla. Ke konci stáže jsme se také naučily pracovat s přístrojem na objednávání nápojů a pokrmů.

Závěrem chci říct, že zahraniční stáž není jen o jazyku, ale i o schopnosti člověka vyrovnat se se situacemi, které nejsou zrovna příjemné a se kterými se neradi setkáváme i u nás, natož v zahraničí... Ale nevěšte hlavu! Zvládla jsem to já, zvládnete to i vy.

PS: Na přelomu srpna a září, kdy jsme měly odjíždět, se nás zmocnil zvláštní pocit. Uvědomily jsme si, že se nám vlastně bude stýskat!

Blanka, 4. ročník