TŘÍMĚSÍČNÍ STÁŽ AU BORD DE LA MEDITERRANEE

   Po úspěšném, i když trochu hektickém, dokončení třetího ročníku, jsem odletěla 31.5.2005 z Prahy Ruzyně směr Montpellier, kde jsem doufala, že mě bude čekat můj budoucí zaměstnavatel, vlastně jsem doufala, že tam bude kdokoli, kdo bude ochotný se mě ujmout a vysvětlit mi, co se ode mě vůbec v posledních třech měsících vlastně očekává, poněvadž jsem věděla jen to, že zařízení, ve kterém budu pracovat se jmenuje Le Fidji a nachází se v Grau du Roi, což je na mapě značené jen jako malý trojúhelník na okraji moře a široko daleko nic.
Paní učitelka Klumparová mi doporučila, abych si vyrobila nějaký transparent s nápisem Le Fidji, aby mě pan Renoi mohl snadněji najít na naštěstí né moc velkém letišti v Monpellier. Takže jsem tam stála, připadala si jak blázen s cedulí a čekala, kdo se mě ujme. Měla sem štěstí, protože jinak nedochvilní francouzi se vyznamenali a menší pán s obrovskou jizvou na hlavě na mě už netrpělivě čekal. Na první pohled sympaťák, pořád něco mlel, já jen kývala a usmívala se a on byl spokojený, jak dobře rozumím.(Většinou, když člověk kývá a usmívá se, vypadá, že rozumí a souhlasí :-)).
   Tak po čtrnácti dnech už sem nemusela jen kývat a usmívat se, ale už sem dokonce začínala opravdu rozumět a komunikovat. Takže Le Fidji na mě na první dojem zapůsobilo jak jídelna pro dělníky ze zdejšího přístavu, ještě ke všemu mi přišlo, že jsou všichni snad příbuzní, podle toho, jak se každý s každým vybavuje a olíbává, tři pusy mi přišli dost legrační a zbytečný, ale budiš, v Paříži si prý dávají těch pus šest. Celý můj pohled na tuhle skoro jídelnu se ale změnil se začátkem turistické sezóny, kdy dělníci už nechodili na obědy, nejlevnější v okolí- menu a 10,50 e, ale vystřídali je turisti, většinou francouzi s nevychovanými a rozjívenými dětmi. Turisti byli většinou moc milí a spousta z nich se mi snažila pomáhat, když sem něčemu nerozuměla. Pořád sem ale musela zdůrazňovat, že jsem student z Čech a pracuju tady proto, abych se zdokonalila ve francouzštině. I když Čechy nemohli moc pobrat, maximálně se chytli na Československo nebo Prahu a zbytek teda spíš většina si myslela, že sme součást Sovětského svazu nebo Polsko :-)
   Jinak práce mě bavila, měli sme výborný kolektiv a dva dny v týdnu jsem měla volno. Hned první volno jsem strávila v Marseille, protože jsem strašně toužila vidět sk8 závody, které se zde touhle dobou pravidelně konají. Naštěstí se pan Renoi se svou přítelkyní Sofii nabídli, že mě do Marseille odvezou a nakonec sme z toho byl třídenní poznávací zájezd Provence. Taky sem měla k dispozici kolo, takže během volna jsem poznávala krásy Languedocu a ještě přitom sportovala, což sem potřebovala jako sůl, protože francouzské croissanty jdou dost na tloušťku!
Nakonec se z výborného kolektivu stala skoro rodina. Při odjezdu sme všichni svorně brečeli a slíbili si, že se budeme i přes takovou dálku navštěvovat. Naneštěstí nebo vlastně naštěstí mi své sympatie ke mně dávali najevo spoustou dárků a já na místo s jedním kufrem, se kterým sem odjížděla, na Ruzyňské letiště přilítla s dvěma kufry a šesti kilovou krabicí, a taky o 170 euro chudší, za letištní poplatky za bagage supplementaire. :-)