BIENVENU AU BORD!
Tak je to již dva měsíce, co tvořím součást francouzského vzdělávacího systému jako student francouzské obdoby české vyšší odborné školy se zaměřením na příjezdový cestovní ruch. Je tu spousta menších či větších problému, ale i přesto jsem spokojen a baví mě to.
Jedním z prvních překvapení bylo zjištění, že prakticky celé dny, včetně víkendu, mi zabere příprava do školy. Jestli si teď myslíte, ze víte, co to znamená nemít čas, doporučuji vám pár dní v mojí škole. To, že vyučování je většinou od 8 do 18h jsem již dávno věděl, ale nečekal jsem, že budu mít bez přestávky režim “přijít ze školy, najíst se, učit se, udělat úkoly, spát”, a že se to navíc přesune i na víkend. Na to se lze ale po pár týdnech adaptovat a když již dochází dech, jsou tu jako na zavolání prázdniny. Tedy, prázdniny, pokud si pod tímto pojmem představujete každodenní prací na různých projektech, které za tu dobu musíte udělat, o přípravě na nedočkavě se blížící písemky ani nemluvě. Ale alespoň se nemám šanci nudit …
Přímo kulturním šokem pro mě byla určitá nařízení a zvyklosti, jejichž význam mi z velké častí uniká. Kupříkladu by mě nikdy nenapadlo, že mi někdo bude zakazovat takovou samozřejmost jako je pití při hodině, obzvláště když tu vyučovací hodina trvá 55 minut, a nebo i více, pokud se jich několik spoji dohromady. Takže pokud se nestačíte nebo zapomenete napít o přestávce, podle školního řádu pak nemůžete vytáhnout z tašky ani poděbradku, i kdyby jste umírali. Naštěstí ale většina učitelů děla, že to nevidí. Kromě toho je jediným místem, kde se můžeme napít pouze vodovod na záchodech, protože tu není jediný automat nebo třeba školní bar na pití. Další hloupostí je, že pokud si potřebujeme odskočit, je nutno se zeptat vyučujícího jako v první třídě, což samozřejmé ruší hodinu a je to nepříjemné pro obě strany. To jsem takto jednou uprostřed vyučováni automaticky odešel ze třídy aniž bych cokoli řekl a po návratu se mě všichni udivené ptali, kdeže jsem to byl. Kde bych asi tak mohl byt? Třeba že bych si třeba z nudy zašel zaběhat nebo zaskočil na 5 minut na pivo?
Je tu také jedna věc, na niž si pořád ještě zvykám, a to systém písemných prací. Kromě toho, že tady jsou "desetiminutovky" prázdným termínem a byť jen sebemenší zkouška trvá v rozmezí od jedné do tři hodin, tak je to způsob jejich vyhotovení. Nevím jak vás, ale mě odjakživa učili, ze když děláme něco takového a není to například slohová práce, tak máme vždy napsat jen to nejdůležitější a v žádném případě ne v celých větách, protože to jednak zdržuje vás a jednak toho, kdo to bude opravovat a jednak je to úplné zbytečné. Ale tady třeba na otázku typu “Kolik je obyvatel v Česku?” nestačí odpovědět “10 milionů”, ale musím doslova napsat “V Česku je 10 milionů obyvatel.”. Je těžké se do tohoto systému dostat, obzvláště pokud jste předchozích 15 let měli odlišný zvyk, a navíc jste cizincem.
Jinak školu celkově docela zvládám a většinou mám známky pohybující se kolem průměru třídy a obecného průměru, což je pro cizince již samo o sobě úspěch. Zdejší systém známkování považuji za mnohem spravedlivější než ten česky, protože tu mate škálu od 0 do 20, kde je 0 nejhorší a 20 nejlepší a teoreticky by každý měl mít z každého předmětu v průměru 10. Když mate třeba 8, není to ovšem to samé jako 1, protože je to mnohem snadnější na opravu a na konci roku to nemusí znamenat přímo, že jste propadli, jako když mate nedostatečnou v Česku.
Co se týče praxí, tak ty nám nehledá škola, ale my sami. Což je na jednu stranu dobré, protože nás to dobře připraví na budoucí pracovní život, ale na druhou stranu se tady musí udělat motivační dopis i kdyby se jednalo o stáž na veřejných záchodcích na nádraží.
Ta "nejveselejší" část je ovšem opět s úřady, které nejenže si ve věci nutnosti či nenutnosti pracovního povolení protiřečí mezi sebou, ale dokonce i sami sobě. A to nejen ty francouzské, ale i české. Kupříkladu Eures, organizace Evropské Unie zabývající se prací v EU mi nejdříve řekla, že k tomu, abych mohl při studiu pracovat, nepotřebuji vůbec nic, za měsíc si vzpomněla, že bych měl mít pobytovou kartu, dále pak česky konzulát v Paříži mi zase sdělil, že bych si měl zařídit pobytovou kartu, pracovní povoleni a další věci, a to i kvůli praxím (což mimochodem není pravda). Pak například jeden francouzský úřad zabývající se studentským životem na svých stránkách uvádí, že pokud jsem z jakékoli země EU, nepotřebuji nic, ale když jsem se jich e-mailem přímo zeptal, tak mi jen okopírovali podmínky pro studenty z NEČLENSKÝCH státu Evropského společenství a jako nejdůležitější část uvedli, že to, co si tady vydělám, nesmí pokryt moje veškeré životní náklady, což je další nařízení, jehož význam mi uniká. Rozhodl jsem se to tedy vyřešit "po česku" - pro příležitostné brigády si vytisknu zmiňovanou stránku oné schizofrenní organizace a seznam členských státu EU a v případě problému to vždy budu ukazovat. Možná, že si zařídím onu pobytovou kartu, ale vzhledem k tomu, že se úřady opět nedovedou dohodnout kde - normálně na prefektuře, ale ta se tyká jen lidi ze zemi mimo EU, takže na radnici, ale tam mi tento dokument zase nevydají …
Abych si jen nestěžoval, tak musím říct, ze škola mě nadmíru baví a snad poprvé v životě mám pocit, že tak 90% toho, co se učíme určitě někdy použiji. Spolužáci jsou nad všechna očekáváni velice přátelští a sympatičtí, dokonce se mi neustále snaží s něčím pomoci, aby mi usnadnili pobyt stovky kilometru od mé vlasti. Jsou tam i dva Thajci, jejichž odvahu vydat se studovat na druhy konec světa, do naprosto odlišné kultury obdivuji.
V živote jsem nikdy nemel tolik štěstí jako teď s ubytováním. Platím 330€, jeden ze zdejších nejnižších najmu, za pokoj o 12m2. To by nebylo nic tak neobvyklého, kdyby mi to nepronajímala naprosto fantastická rodina. Mohu profitovat z úplně celého domu (který je velký asi jako středně velká stodola) včetně pingpongového stolu a dvou kuchyní a přímo v pokoji mám počítač s přístupem na internet, hi-fi věz a televizi. A hlavně se vůbec necítím jako podnájemník, ale jako člen rodiny.
I přes všechny nesnáze, které mě tu potkaly a zajisté ještě potkají nelituji ani přinejmenším svého rozhodnutí pro tuto méně obvyklou zkušenost.