ČESKÁ UČITELKA NA ALJAŠCE

Na jaře letošního roku si dvě učitelky z opačných konců světa, Christa Bruce z aljašského Ketchikanu a Eva Svobodová z VOŠ hotelnictví a turismu Poděbrady díky Fulbrightově stipendiu vyměnily působiště i domovy. Eva Svobodová strávila na Aljašce šest týdnů, během nichž se měla seznámit s americkým školstvím, životem ketchikanské komunity i původního indiánského obyvatelstva a současně propagovat Českou republiku. Pobyt však přinesl MNOHEM VÍC ZÁŽITKU.

Středa 25. dubna 
  7.55 Praha Ruzyně – 9.10 Londýn
12.55 Londýn – 14.20 Seattle
19.05 Seattle – 20.20 Ketchikan
Jinými slovy asi 24 hodin na cestě s British Airways. Christa s Ronem už čekali, najeli jsme autíčkem na trajekt, přejeli fjord a za pár minut byli u nich.

Čtvrtek 26. dubna
Spala jsem asi tak 14 hodin v kuse…Domeček je jako z pohádky, taky nejen ze dřeva, ale snad i z kůry a mechu. Má všude kolem terasy, voda teče ze střechy do nádrže a filtruje se pouze filtrem na konci vodovodního kohoutku. Koukám na hory pokryté sněhem, na fjordu přistávají letadélka s plováky, takové místní tramvaje. Kolem jsou cedry, právě letěl pár metrů kolem oken první orel, no co vrabec...
Christa upekla chleba plný semínek a přinesla čaj, co sbírají Indiáni, barvu teda neměl žádnou, ale strašně krásně voněl po pryskyřici, možná přeslička? K večeři byla polévka s houbama, pak Christa nastříhala z hromady zamražené větve, co jsou na nich nakladena rybí vajíčka. A jako prémii jsme dostali cca 9 gramů ústřic ve dvou škeblích a lžičku rýže.

Pondělí 30. dubna  Čarodějnice
Dopoledne vařím: kuře ála vepřík s bramborem a zelím, s dezertem raději neexperimentuji. Posledně to dopadlo přes letité zkušenosti katastrofálně, neboť Ron mě přesvědčil že baking soda je baking powder. NEBYLA! Dodnes nevím, kde se stala chyba…
V jednu přiváží Ron hladovou Christu. Nedává mi šanci na poobědovou chrupku, skočíme do jejího auta a jedeme cca 8 mil od Ketchikanu do Togass National Forest k jezeru Ward a do hor. Okolí jezera je velice vlhké, samé mechy, všude skunk cabbage, atraktivní, ale smrdutá žlutá rostlina, první jarní potrava pro zvěř. A kapradiny. Ochutnáváme cosi jako petržel. Nadává nám veverka i nádherně modrá sojka. Míjíme bobří hráz, bobry jsme neviděly, ale čerstvé stopy po jejich nedávné práci ano. Chápu, co znamená, překousnout břízu vejpůl.
Pak zase autem na indiánské území. Kolem jsou hory, něco jako okolí Labské, spousta sněhu, na hřbetech je vidět spadlé laviny. Pod Brown Mountain jedeme někam k potoku, ale zastaví nás sníh. To jako nevěděli, že tudy pojede česká delegace a nemohli to prohrnout?! Škoda, ale Christa slibuje, že se sem ještě do konce pobytu podíváme.

Sobota 5. května
Jedeme do přístavu, čeká nás prohlídka National Oceanic and Athmospheric Administration. Officer Dick Morgan nás provází můstkem, strojovnou, jídelnou i kuchyní. NOAA má 17 lodí tohoto typu. Kromě posádky jsou na nich dva až tři vědci, kteří posádku zaměstnávají. Mají různé lodičky včetně kánoí. Prohlížíme si mapy i počítačové simulace mořského dna. Zajímá mě, jak vypadá write-in-rain paper. Taky by mě zajímala jejich vazba na Star Wars, protože pod stolem je asi metrový R2D2.
Stávám se mistryní rychlého převleku, což se mi teď osvědčuje, ve čtyři začíná v Ted Ferry Civic Hall promoce. Už jsem se dlouho tak nepobavila. Zahajuje špalír pedagogů a studentů v sametu a čepičkách s nezbytným čtvercem a střapcem. Za řevu amerických nemluvňat, která bohužel nebyla vykázána ze sálu, se snaží ceremoniářka a Prezident of the Campus Kathy LeCompte slavnostně zahájit. Marně! Celou ceremonii provází permanentní dětský výskot a řev. Budoucí absolventi a absolventky neustále pomrkávají do publika na své příbuzné, přátele a známé, v lepším případě je zdraví máváním či široce rozevřeným bezhlesým „hi“. Občas odšroubují víčko z PET lahve stojící jim u nohou a dlouze, ale hlavně důstojně se napijí. Společnost je dost bizardně oděná, zaráží mě oblečení těch, co přicházejí z různých důvodů na jeviště ve vytahaných svetrech a vietnamkách. Řečníci se snaží být vtipní až příliš, něco ve stylu „Uvolněte se prosím!“ Konečně všichni dostanou své diplomy (a některým hned upadnou na zem) a přehozením střapce zprava doleva se stávají definitivními absolventy. Korunu celému hodinovému panoptiku nasazuje zástupkyně studentů, která se dojme vlastním připraveným projevem už na druhém řádku a celý třístránkový projev propláče a prosmrká. Respondent z publika ji utvrzuje, že i my pláčeme. No jak kdo, já jsem se dusila smíchem…Za řevu nemluvňat vše končí.

Čtvrtek 10. května
Kolem poledne vyrážíme koupit rybářské lístky. Na jeden den za 20 plus příplatek 10 USD pro případ, že nám na háčku uvízne king salmon.
Mířím do Visitor´s Bureau, kde mám ve dvě schůzku s šéfkou Patti. Celou hodinu si povídáme o info centru, incomingové turistice a tak. Řeč mi dochází pouze v okamžiku, kdy se do její kanceláře vevalí nádherný úplně sněhobílý vlk, prý sibiřský husky, teda jako její pes. Vlka snad ještě poznám!
V šest odjíždíme k Bartošovým. Dole u schodiště jsou srovnány všechny potřebné vlajky, česká, švédská i americká. Louie je původem z Čech, Jean je Švédka a prožili celý život na Aljašce. Jsou slyšet české hudební majstrštiky a voní – jak jinak na českém velvyslanectví v Ketchikanu – vepřová a zelí. Louie je sailmaster, je specialistou na plachtoví, píše o potopené švédské obchodní lodi Wassa. Jean má zase tkalcovskou dílnu. V příjemné společnosti stařečků, kdy se vzpomíná na svatby a svatební šaty a výročí (Louie a Jean oslaví v červnu pětačtyřicáté) večer rychle ubíhá. Ještě zápis do památníčku a pár svatebních a rodinných fotek, rychlý pohled do Louiho dílny a hurá domů, čeká tam další návštěva. Novopečená pančelka hudby italského původu končí první rok své pedagogické kariéry a přišla se podělit o zážitky. Odpadám v deset a okamžitě usínám.

Pondělí 14. května   Ostrov Sitka
Po snídani asi v devět na procházku do lesa a muskegs. Je nádherně, jasno a teplo. V potoce spatřím říční vydru. Je menší než mořská, ale plave si stejně pohodově na zádech, s tlapkama na bříšku jako paní starostová. Mého nadšeného ječení se poleká a zmizí v díře pod břehem. Když s vracíme kolem zátoky, vidím výron vody a páry. A je tam! První velryba. A snad ne poslední!
V jedenáct vyrážíme s Codym do přístavu a jeho lodičkou High Life na moře. Už ráno hlásí Cody, že je venku větrno, ale nedělám si s tím starosti, snad mám dostatečně natrénováno z českých a moravských poutí. Teď už vím, že plavba s Codym byla zaručeně nejdelší pouťová atrakce, na jaké jsem se kdy svezla. Loď se vzpíná a dopadá tvrdě na hřebeny vln. Dobře že sedím proti směru jízdy, jen jednou jsem se ohlédla a když jsem viděla tu hlubinu, do níž jsme se řítili, zezelenala jsem hned o pár stupňů víc. Po 40 minutách dorážíme na místo, Cody dává na prut návnadu. Loď není zakotvená, jen se tak kolébá (euphemismus). První losos na sebe nenechává dlouho čekat, asi po 10 minutách se Cody vrhá k prutu. Po krátkém zápolení získáváme bod v podobě největšího z lososů, king salmon. Ještě že jsme si připlatili deset babek za tento druh lososa, jinak bychom ho museli pustit zpátky do vody. Začíná mi být špatně, přímo na omdlení, pití nepomáhá, jen ležím v kajutě a to, že zabral další losos a Cody mi chce předat prut, mi připadá jako dobrý vtip. S díky odmítám. Druhá ryba je dokonce větší (asi 11 kg živé váhy) a zase king salmon. Jak konstatuje Cody, na víc nemáme povolení, jede se domů. Hurá!!! Pravidelné skoky po mořských vlnách mi vyhovují, je mi líp, ale plavba zdaleka nekončí. Jedeme kolem pobřeží s nádhernou scenérií zasněžených hor a na Podym je vidět, že má svou práci rád. Zasněně pozoruje hory a pobřeží, i když vyjíždí na moře denně. Kontrolujeme krabí pasti. Vypadá to, že nám je někdo vybral. Cody dává čerstvou návnadu a navrhuje vrátit se sem večer. Nebo brzy ráno. Nacházíme jednoho kraba = k večeři bude předkrm!

Sobota 19. května      jasno, teplo, sluníčko celý den
Ráno už v půl deváté stojíme před Alaska State Museum. Muzeum je malé, ale milé, fotit se může dokonce i s bleskem, tak pořizuji snímky eskymáckých panenek Zajímavě kontrastují klasické masky s novodobými. Nově se dozvídám o původu aljašské vlajky, kterou navrhl třináctiletý Benny Benson, Jeho návrh byl vybrán a schválen v parlamentu v roce 1927 (60 let po vzniku americké vlajky) v dětském konkurzu na úřední vlajku Aljašky. Nové jsou i informace o bojích za 2. světové války mezi Američany a Japonci. V půl jedné jedeme k ledovci. V jezírku pod ledovcem plují kusy tisíciletého ledu, cestou k vodopádu obřích rozměrů si jeden kousek fotím. Je naprosto čirý jako nedokonalejší sklo. Bohužel v ruce mi rychle taje. Místní děti se koupou v mělkých ledovcových jezírcích,  a užívají si pláží s pískem jak mouka…
Rychle do Travel Lodge, převléknout do toho nejlepšího co máme = cokoliv kromě džín, a hurá na banket rotariánské konference. U vchodu se ke mně vrhají exchange studenti a černý balónek (vše se odbývá ve stylu Jamese Bonda = v černé a bílé) mě stojí deset babek. Prohlížím si exponáty do tzv. silent auction, což jsou předměty, které pro tento účel přivezli a věnovali studenti. Každý, kdo má zájem o koupi, se zapíše s navrhovanou cenou. která by měla být vyšší než cena, navržená studentem. Všichni máme černý balónek a jsme vpuštěni do sálu. Gala dinner probíhá přesně, jak to učím: Proslovy + odměny + zábava v podobě tomboly. Na pokyn všichni likvidují své balónky, protože uvnitř je lístek s vítězným číslem. No jistě že jsem NEvyhrála!
Přijíždíme do přístavu a bez problémů nastupujeme na trajekt Matanuska. Padám na lůžko a spím a spím a spím…

Úterý 22. května
Dnes to bude úředničina. Začínáme v deset v místním rádiu KFMJ. Ujišťuji posluchače, že se blíží doba, kdy si zapnou rádio, otevřou noviny nebo konzervu uzeného lososa a nebude tam Svobodová! Zdá se, že se pobavila i sama reportérka.
Zastavujeme v Creek Street u řezbáře Normana Jacksona. Je ve svém obchůdku a dopižlává masku. Nevypadá to, že by měl naspěch, povídá si s kamarádem a aby zaměstnal ruce, tu a tam něco ukrojí. Christa zapřádá hovor a já se začínám vyptávat. Poznal, že jsem učitelka, prý jsou hrozně zvědavé. Ale nakonec odloží masku a rozvíjí svou teorii o pokračování lidového umění v abstrakci. Dokonce si ho smím vyfotit. Nejraději bych ale jeho svatební foto, co visí na zdi. Je tam on, Tlingit, v černé hedvábné košili, se svou japonskou ženou, ona je pochopitelně v kimonu. Zajímavé propojení kultur…
V jedenáct zastavujeme v Charter School. Dřevěná, zajímavě řešená škola je postavená na pilotech, pod budovami jsou hřiště, takže za deštivého počasí se děti mají kde proběhnout. Uprostřed areálu je knihovna obklopená třídami, z každé třídy je okamžitý přístup do knihovny, která je srdcem školy. Třídy jsou vlastně jen větší kóje oddělené jen skříněmi, závěsem, či jinak. Nejsem si úplně jistá, zda se při výuce neruší, ale asi jsou tady na to zvyklí. Každá třída je přehlídkou výsledků kreativní práce dětí, na zdech jsou výkresy, koláže, básničky třeba na téma: Kdo není z Aljašky, neví co je…sníh, medvěd, orel, velryba…a následuje popis, případně výčet vlastností sněhu, medvěda a tak. Děti se ve třídě převlékají na tělocvik = z kecek to tam trochu zavání a naše školní hygieničky by asi spustily povyk. Připouštím, že naše šatny mají své opodstatnění. V jedné ze tříd předvádí mladý muž techniku bulharského hrdelního zpěvu. Je to zajímavé, chvíli mám pocit, že slyším i několik hudebních nástrojů. Děti reagují, spontánně, bez ostychu se ptají na to, co je zajímá. Tak tady se rodí ta sebevědomá populace…
Před dvanáctou jsme opět v Cape Fox Lodge, tentokrát mám prezentaci pro druhý Rotary Club.. Oznamují se hosté, které členové přivedli s sebou, vybírají se lucky bucks = někdo oznámí, co ho za poslední týden potěšilo a dá za tuto zprávu dolar do kolujícího košíku. Někdo má dobrých zpráv i za dvanáct dolarů. Já pak vylosuji toho šťastlivce, který košík vyhraje. Shodou okolností jde o hosta, určitě je mi vděčný, dnes byla dobrých zpráv přehršel. Prezentaci Česka a Poděbrad už zvládám hravě, snažím se upoutat paralelami mezi Aljaškou, případně USA a Českem, posluchačstvo se zdá být pozorné a závěrem se i ptá.
Poslední zastávkou na mé dnešní pracovní cestě Ketchikanem je opět univerzita a Kathy LeComt, director of the campus. Přicházíme s mírovými úmysly navázat nějakou spolupráci. Technické detaily, jako kdo vypracuje study package a kde na to vezmeme, si necháme na dlouhé zimní večery.
Posledním pracovním zážitkem dnešního dne je video konference s dr. Jasonem Ohlerem z Juneau Univesity of Alaska.
Je pět odpoledne a moje osmihodinová pracovní doba končí. Skočím do autíčka a jedu si provětrat hlavu k jezeru a do lesa.

Sobota 26. května
Další názorná ukázka, jak je třeba být neustále ve střehu. Tak si tak ležím v posteli a dopisuji deníček a píšu rodině a přátelům, a když je deset, usoudím, že ležení bylo dost a vstanu. Vedle se ozývá bouchání dveří ze zaparkovávaných aut, přemýšlím, co je to tam zase za neinzerovanou akci…Když vtom na mě bouchá Christa, kde jsem s tím vařením, že na mě vedle čeká dav lidí. A hned mi to blesklo, že sobota jako cooking day není jen pro nás a Christu s Ronem, ale že jde o veleakci a vařit budu já. Tiše šílím. Vedle je opravdu plno a všichni čekají, jak to rozjedu. Ještě že jsem vycvičená na synátorově žravosti. Začínáme hraběcími řezy (aspoň zaměstnám dámy loupáním a strouháním jablek), pokračujeme bramborákama (další práce pro české kuchyně dychtivý tým). Ještě že máme bramborový salát a zelí ze včerejška! Dámám se moc nechce do strouhání, nejdříve v rozlehlé kuchyni hledají stroje, pak je Louie instaluje, stejně to udělají nahrubo a musím to přemixovávat. Ze zbytku lineckého těsta dělám dvoubarevný mřížkový koláč. Kobylky se pomalu sytí bramborákama se zelím a dají chvilku pokoj. Christa přináší pečené brambory ze včerejška, tak jo, ještě se dělám se šiškama, podáváme je s cukrem, máslem a ořechy. Naprosto mě ale dostane její návrh, že budeme zavařovat hrušky a nakládat dýni (obojí jim strašně u nás chutnalo), no to je fakt šok. Ale česká děvčata jsou pracovitá a přizpůsobivá a co by pro slávu české kuchyně a vlasti neudělala, že? Jenže hrušky jsou naprosto měkké, protože Christa vybírala přece ty žluté, aby byly tak dobré, jako jsem je měla já doma. Hnědnou při loupání pod rukama. Pospíchám jak ještě nikdy při zavařování nee. Dýni dovařuji až po odchodu kuchařského týmu, Christa se podivuje, že stačí horkou dýni naládovat do sklenic, zavíčkovat a obrátit dnem vzhůru.
Večer jdeme na procházku do starého přístavu, je tam ještě pořád boarded street, původní prkenná „dlažba“, která byla v Ketchikanu všude. Zastavujeme se krátce v kostele, ale i Christa má náročného programu dost a odjíždíme domů.

Neděle 27. května
Neděle je pracovní, S Dixie, Ronem a Christou jedeme do přístavu uklízet loď. Stála víc jak rok v doku a krámů na ní bylo požehnaně. Házím je dolů Dixie a ta je dává do pytlů. Zvládáme dvě otočky autem. Rychlou večeři připraví Dixie a Christa a my holky odjíždíme do Kayhi (Ketchikan High Schoul) na graduation.
Zapomněla jsem foťák a bude mě to do smrti mrzet. Takhle graduation byla úplně jiná. Maturanti nastupují v tradičních hábitech a čtvercových čepičkách se střapcem. Kulturní program obstarává studentská kapela, na programu je autorská skladba jednoho ze studentů. Neuvěřitelně moderní, poslechově náročná a skvěle provedená.
Budoucí absolventi přicházejí po koberci a přijímají diplom z rukou ředitele školy =cosi malého tak akorát do dlaně. I v téhle krátké procházce chtějí být osobití a volí různé „upoutávky“: někdo dojede k řediteli na skateboardu, někdo cestou žongluje míčky, jiný udělá několik salt. Někteří volají různé vzkazy do publika nebo je mají napsány na čtvercích svých čepiček: Mum, I love you!!! Nebo Mum, you are great!  Zvlášť nadšeni jsou rodiče indiánských absolventů, kteří si přicházejí pro diplom s indiánským přehozem přes ramena. Je z červené vlny a pošitý perleťovými knoflíky s kmenovými symboly. Bohužel indiánských absolventů je mezi studenty stejně jako japonských či indonéských = málo. Po přehození střapce propuká naprostá euforie, všechny čepice letí do vzduchu - a některé až ke stropu přeplněné tělocvičny – a není rukou, které by netleskaly, není hrdla, které by nadšeně nevolalo…

Pondělí 28. května
Odjíždíme do Fish House, kde tak různě až do půl dvanácté čekáme na Chacka. Zve na oběd do rybářského kempu.
V jednu nás Jay odváží na poměrně dalekou cestu kolem ostrovů. Kotvíme v zátoce a já marně pátrám po kempu. Je dokonale ukrytý pod stromy. Polní kuchyně je chráněná před deštěm rozložitými plachtami, vedle je posezení, pro dámy záchodek i se zrcadlem, pánové chodí do lesa. Ale před jídlem je tady hand wash station, dokonce i s froté ručníkama! Dostáváme rybu se zeleninou, bramborem a česnekovým puré. A jako dezert berries and rhubarb pudding = pokus o žemlovku. Vypravujeme se do lesa a Christa mi ukazuje stopy po cedar barking. Z cedrové kůry vyrábějí indiánské ženy košíky a klobouky. Moc se nám nechce, ale vracíme se zpátky do Ketchikanu. Jenže místo domů míříme na konec ostrova do zátoky, plné vesele vyskakujících sleďů herrinků. Christa míří do baru s nádherným jménem Hole in the Wall. Míří sem i tatík, který původně chtěl vzít děti na ryby, ale usoudil, že náš nápad je lepší = po celou dobu, co jsme byly v baru, popíjel jedno bacardi za druhým, krmil psa zbytky ledu ze svých drinků, zatímco děti do sebe soukaly hamburgry. Daly jsme si drink na počest pana Fulbrighta . Christa objevila piáno a pustila se do hraní. Když jsem našla v místním notovém archívu zpěvník se slovenskou Vrť sa, dievča, okolo mňa, začala se usmívat i majitelka. Doba ovšem pokročila, tak se sbíráme na cestu domů. K večeři patlám špekové knedlíky a z Christina univerzálního těsta pokus o koláče. Výsledek překvapil všechny přítomné. Bubba pochopil, že se vyjadřujeme pochvalně a svou nespokojenost s tím, že mu byl odepřen vzorek, dává najevo hlasitým vytím.

Středa 30. května
Vyrážíme za atrakcemi národního parku Mat-Su Valley (Matanuska-Susitna). Hory a Anchorage mizí v dáli a mě se jímá podezření, zda se znovu objeví. Zastavujeme po asi sto mílích v Talkeetna. Stačí jediný pohled a vím, že kolem žádné hory nejsou. Talkeetna je prostě jen taková velká Matějská, z níž odvážejí turisty na rafty, na letní i zimní verzi psích spřežení, vrtulníky a malými letadélky k ledovcům, případně s nimi za dobrého počasí zakrouží nad Mout McKingley. Posledně zmiňovaná atrakce stojí po slevě 460 dolarů, no to si ji opravdu nechám za hodinu srandy ujít. Ptáme se na možnosti pěší turistiky. Informátorka se na mě udiveně dívá, pak se snaží rozpomenout, kam bychom tak pěšky mohli vyrazit, takový dotaz tady evidentně dlouho neměli. Co by taky nabízeli, kam oko dohlédne (a potvrzuje to i posledních 40 minut autem) se rozléhá aljašské Polabí.
Balíme to, chybama se člověk učí a učitelky zvlášť. Míříme zpátky a před Wasillou odbočujeme do Hatcher Pass. Začínají se před námi objevovat nádherné hory, pokryté sněhem. Ron žene autíčko do neskutečné výšky, až posléze zastavuje na parkovišti. Cesta stejně dál nevede. Dostává se na vysněnou turistiku. Pouštíme se brusinkovým porostem rovnou nahoru. V kamenitých polích slyšíme a vidíme vypasené sviště, hlasitým hvízdáním varují další spoluobčany před vetřelci. Kameny pokrývá sníh a další pokračování neshledáváme bezpečným. Ještě chvíli se kocháme a vracíme se k autíčku dole na parkovišti.
Cestou do Wasilly pozoruji křehce jarní úbočí a pasoucí se krávu. Krávu? Nějak velkou, když ji vidím z takové dálky. Vtom mi to sepne: Ta kráva je los! Ron po mém nadšeném křiku zastavuje, a dalekohledem hledám místo, kde jsem ho zahlédla. Je tam! Nádherné obrovské zvíře se v klidu pase, protože dobře ví, že tak vysoko ho nikdo rušit nebude. Dvě tečky na vedlejší pasece by mohly být mladé kusy, ale začínám už vidět losy všude.

Neděle 3. června
Poslední ráno na Aljašce. Jako vždy jedeme do kostela, Christa všem oznamuje, že odjíždím a nějak se jí lesknou oči, nejsem schopna nic říct, jen celému shromáždění beze slova zamávám. Protože mám sbaleno, vyrazíme odpoledne tam, kde jsme před pěti týdny začínali, k Brown Mount. Autíčko parkujeme tam, kde nás posledně zastavil sníh a vydáváme se na túru. Podél cesty si fotím všechno, co kvete, snad mi obrázky Aljašku doma připomenou. Cesta je dost dlouhá, míjejí nás jeepy, motorky, posléze potkáváme dvě slečny v přezkáčích a s lyžemi sjezdovkami na ramenou. Aby ne, za zatáčkou začíná bílé mokré tající a čvachtající nadělení. Stoupáme dál, mračí se a tmavými mraky prosvítá mléčně bílé slunce. Chceme vědět, jak to vypadá za další a další zatáčkou, ale čas je neúprosný a naše výprava se už nedá prodlužovat, stejně jako se nedá prodloužit můj pobyt na Aljašce. Bohužel…No nic, totálně promočené kecky mi ji budou minimálně dva následující dny připomínat dost intenzívně…

PhDr. Eva Svobodová