STUDENTI HŠ SE S ÚSPĚCHEM ZÚČASTŇUJÍ
CENY VÉVODY Z EDINBURGHU
Již několik studentů z naší školy sebralo odvahu na to, aby šli sbírat vavříny na tuto mezinárodní cenu. Já, jakožto jeden z nich, jsem si dovolil popsat, jak to probíhalo u mé osoby.
O tom, že existuje nějaká Cena vévody z Edinburghu, jsem se dozvěděl vlastně úplnou náhodou. To se stalo, když jsem byl vybrán, že půjdu zarecitovat pár veršů k nějaké akci (jako obvykle jsem samozřejmě ani netušil, o co tam jde). Moje oko spočinulo na několika šťastlivcích, jimž parta usměvavých lidí v čele s panem starostou předává jakýsi diplom. Jelikož mě to tak začalo zajímat, jal jsem se zjišťovat fakta. Bylo mi odpovězeno, že se jedná o jakousi cenu pro mladé lidi, kteří pro sebe chtějí něco udělat a vlastně zvítězit sami nad sebou. Tato myšlenka mě velice zaujala, a tak jsem se rozhodl, že se jí také musím zúčastnit. Celý program vlastně spočívá v tom, že jeho účastníci splní disciplíny z určitých oborů (služba, sport, dovednost, expedice) a postupem času se v nich zlepší, tudíž to není o tom, být první, ale obsahuje to známou sportovní myšlenku "Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se". A ještě bych dodal vytrvat, protože každý stupeň (bronzový, stříbmý, zlatý) je podmíněn určitým minimálním časem.
Já si vybral zlatou střední cestu - půjdu za stříbrným diplomem. Se sportem to bylo jednoduché - z několika svých sportovních hobby padla volba na floorbal, kde jsem si vybral post brankáře. V kolonce dovednosti mám uveden ruský jazyk, protože cizí řeči se učím rád a ruštinu určitě někdy v budoucnu upotřebím. Dostalo se mi tak o důvod víc, proč se neustále zlepšovat. Zbývaly poslední dvě disciplíny, kterých jsem se obával nejvíce. Jako službu si účastníci nejčastěji vybírají pomoc dětem v dětských domovech, postiženým nebo třeba zvířatům. Ale já si nebyl úplně jist, jestli bych to třeba s dětmi zvládal, protože přeci jen již uběhl nějaký ten pátek, co mi maminka nad dětskou postýlkou vyprávěla pohádky .Pořad Chcete mě, kde paní Kubišová s panem Srstkou nabízejí tvorečky se smutnýma očima jsem si v dětství nikdy nenechával ujít a po každém dílu jsem přemlouval rodiče, ať tu či onu roztomilou kupu chlupů koupí, ale bohužel by mi to vycházelo dost dobře časově. Takže služba se rovnala pořád velké neznámé. Jako pomoc z nebe mi tak připadalo, když jedna studentka mluvila s vychovateli na internátě o tom, že by potřebovala, aby ji někdo doučoval angličtinu. Bylo to jako blesk z čistého nebe, protože přesně tato činnost mi před chvílí cirkulovala v šedé kůře mozkové. Takže jsem se stal vlastně učitelem. Posledním článkem, u kterého existovala jakási nejistota, se tedy stala expedice. Měl jsem možnost být na čtyři dni něco jako vedoucí na dětském táboře. Pravda, činnost to není zase až tak špatná, ale vzpomeňte si, proč jsem si za službu nezvolil pomoc dětem... Dopadlo to nad očekávání dobře a pobyt jsem si ještě o týden dobrovolně prodloužil.
Všechny činnosti jsem provozoval s radostí a nikdy jsem nehleděl na to, kolik musím ještě zvládnout dní.
Stříbrná cena od Národního centra v České republice, Programu pro mládež - Ceny vévody z Edinburghu mi byla udělena v nové budově Domu dětí a mládeže v Poděbradech dne 2. února roku 2004 z rukou režisérky Alice Nellis.